Turrialba – čtvrtá etapa, 125 km
Poslední hřebík do rakve
Po třetí etapě nás na noc rozvezli po hotelech v kopcích okolo cíle. Nevím čím jsme si to zasloužili, ale nás Čechy ubytovali prominentně v nádherný „horský“ chatě s nejlepčíma profíkama. Já jsem dostal pokoj s Thomasem Dietschem, i když omylem. Nicméně při vysvětlování u recepce jsme měli aspoň příležitost si popovídat.
Do postele se mi tentokrát podařilo dostat brzo. Poslední etapu nechci nechat náhodě, pořád je šance dostat se zpátky mezi první tři v kategorii.
Budíček již tradičně v 4:30, snídaně 4:45 a pak odjezd serpentinami do místa startu. Start je klasicky v 7:00 a klasicky hned na malou do šestikilometrového kopce. Jsou to studený starty hned naplno, i když už je výrazně horko. Já tohle moc nemůžu. I u nás se závody, které se jedou hned od startu, musím rozjet i víc jak hodinu, pak už to jede. Tady nám ale organizátoři nedávaj šanci, přivezou nás a starty na čas. Kopec je strmý mezi kávovýma plantážemi po šotolině a tak to občas dost podjíždí. Daří se mi jet vpředu, ale snažím se nezatuhnout. Po vyjetí kopce se uvidí, co to udělá s nohama. Když se to narovnalo, dal jsem prostřední a šlápl do toho. Nohy v pohodě a tak chci dát velkej a ani ťuk. Nevím čím to, ale šteluji za jízdy bovden a začíná to fungovat. Za chvíli cvak a řetěz je dole na malým převodníku. Zastavuji a chci posunout lanko. Během chvíle zjišťuji, kde je problém. Na přesmykači je stržený závit. Zastavuje u mě mechanickej džíp a zkoušej s tím něco udělat. Nedaří se jim a tak mě chtěj naložit. To se bráním a tak mi dorazem nechávaj řetěz na prostředním. Z kola se stal poloviční singlespeed. Do kopců jsem nemohl vyjet a po rovině to nejelo. Trápím se, kolem to lítá a já to jen smutně sleduji. Zrovna tahle etapa je převážně z kopce a po rovině ke Karibiku. Řetěz moc nedrží ani na tom prostředním a tak nakonec pod poledním výrazným asi pětikilometrovým kopcem seřizuji na malej a nahoře asi po třičtvrtě hodine přesmykač úplně sundávám a řetěz dávám na velkej, jinak bych se do cíle vůbec nedostal. Řetěz i tak úplně spadl, ale naučil jsem se ho docela rychle nandávat za jízdy rukou.
|
|
|
Etapa má zas úplně jiný charakter od těch předchozích, má blíž k těm evropským. Jen dva výrazný kopce, jinak brdky a roviny. Po sjetí z těch velkých kopců dolů začíná být nesnesitelný horko. Projeli jsme subtropickejma pralesama a dostali se mezi plantáže cukrové třtiny a banánovníky. Občas projíždíme velice chudýma špinavýma gétama, kde lidi žijí jen ve ztlučených kůlnách. Asi nikdo z nás by se tu neodvážil zastavit. Lidé jsou tu vizáží spíš podobní Kubáncům, než Kostaričanům. Přicházejí pasáže, na které jsem se moc netěšil. Asi dvacet kilometrů pasáž po kolejích zarostlou buší. Občas trať šla přes primitivní mosty vysoko nad řekami. Museli jste kolo nést a opatrně našlapovat na mastné pražce, aby vám nepodjela noha a neprojeli jste mezi nima do řeky. Na mostech jsem se necítil moc jistě a na druhé straně si vždycky oddechl. Posledních dvacet kilometrů už vedlo podle Karibiku. Tady jsem dojel Kostaričanku, první ženu v celkovém pořadí, docela se trápila v silném protivětru a tak jsem zpomalil a pomohl jí v háku poslední kilometry do cíle.
Defektem po šesti kilometrech jsem vypadl z elitní pětky, přesto jsem v cíli necítil hořkost. Jsem rád, že jsem vše se ctí absolvoval a poznal další nádherný a unikátní závod v nádherné Kostarice. Nedá se to srovnat s ničím jiným. Každý z těchto závodů je odlišný od čehokoliv jiného. Jestli je zrovna tento závod nejtěžší na světě nevím, na všech těchto závodech se trápím a každý je těžký jinak. V tuhle chvíli mám po sezóně a je mi líto, že nebudu moc zužitkovat tyhle velice těžké kilometry na dalších závodech.
Radkovi Šíblovi se poslední etapa vysloveně vydařila a dojel na skvělém čtvrtém místě a celkově devátý. Lukáš Mrát se zlepšoval etapu od etapy a Bohouš Babor, zanícenej biker od Brna taky neudělal ostudu a závod si vysloveně užil. Aniž bychom to plánovali, sešli jsme se tu dobrá parta a poznali zas něco nového. I atmosféra závodu byla velice přátelská a neopakovatelná. Teď je čas dát si pivo (během etap mi ho na bufetech striktně odmítali dát, výjimkou byl jen dnešek, to už mi ale bylo k ničemu a vstřebat těžké kilometry a nádherné zážitky. Tak na zdraví.
Honza Kopka a Doňa Yvoňa unavení ale šťastní z karibského pobřeží.
Tres Rios – třetí etapa, 67 km
Tres Rios, 14. listopadu 2008
Budíček opět ve 4:30, ve 4:45 snídaně a pak přesun do místa včerejšího cíle a dnešního startu. Díky dávání dohromady kola a dresu, který nejde od červených vyprat, i čekání na internet kvůli odeslání zprávy jsem se do postele dostal až ve 23 hodin. Ráno je to samozřejmě znát.
Při pohledu na profil vypadá sedmdesátikilometrová etapa celkem „nudně“, 35 km do kopce a dalších 35 km z kopce. Etapa vede totiž přes sopku Irazu. Stoupání začíná přímo od startu, ani metr po rovině. Předchozí etapy se mi jelo dobře, byl jsem schpný z počátku držet tempo s čelem závodu. Teď se trápím už od čáry za zaváděcíma čtyřkolkama a doufal, že se to rozjede. To se bohužel nestalo a tak jsem si to dnes protrpěl od začátku až do konce. Kopec až na vyjímky není tak strmý, jako byly ty v předchozích etapách.
Dnes to má být téměř nejlehčí etapa závodu, ale vůbec se mi nezdá, že by byla lehčí než ty předchozí. Střídají se pasáže po šotolinách a asfaltu, vyjímečně technická singlovka. Na kopec se nemůžu vyškrábat, nohy sice výrazně nebolí, ale nejedou. Dojíždějí mě závodníci, kterým jsem nadělil v předchozích etapách pořádnou porci minut, už to značí, že něco není v pořádku. Pořád to ale nějak jde. Přemýšlím, jaký to je, když někomu při tomhle závodě „dojde“ úplně. To je nejspíš konec, protože v tu chvíli se nevyškrábete na žádný kopec. Tam máte problémy se vyškrábat i když vám to jede. Pak snad ani nejde dostat se do cíle. Teplota klesá a dostávám se nad mraky a otevírají se opět úžasný pohledy. Lituji, že nevezu foťák, což jsem měl původně v úmyslu po celou dobu závodu. Foťáček ale nevydržel už první nejblátivější etapu. I pro techniku je to zde náročné.
Po 3 hodinách usilovného šplhání se dostávám konečně na vrcholu ve výšce asi 3 000 m n.m. Připravovali nás na to, že tu může být zima a dokonce i led na zemi. Je chladno, ale není to tak zlé a tak ani nevyužívám oblečení, které jsem z toho důvodu vezl. Nahoře jsem si oddechl předčasně. Sjezd nebyl jen sjezd, ale opět „stojky“ na nejlehčí převody, těmi se pořadatele v itineráři moc nezabývají, a když to šlo dolů, bylo to po šutrech a občas velice strmě. Je těžké kolo udržet pod kontrolou bez ohledu na to, jak rychle nebo opatrně jedete.
|
|
|
Dnešní sjezd mi připomíná Trans Rockies ve Skalistých horách. Jsou to sjezdy, ze kterých vás bolí vše. Cíl byl ve vesničce Aquiares mezi strmými svahy pokrytými kávovými plantážemi. Vesnické děti vítaly každého cyklistu, prosili o cyklistické láhve a nechávali si podepisovat vše, co měli po ruce.
Byla to opět těžká, ale nádherná etapa. Zatím každá měla úplně odlišný charakter, odlišné klima i odlišný ráz krajiny, nic se neopakuje a i to činí tento závod nádherným.
Po prvních dvou etapách, i přes počáteční bloudění, jsem byl celkově na třetím místě v kategorii s jen dvouminutovou ztrátou na druhého. Dnes jsem dojel v kategorii až sedmí, propadl jsem se sice jen o jedno místo celkově, ale časová ztráta, kterou jsem nachytal, je již nedostižná. I tak se těším na zítřejší etapu a doufám, že můj stav se zlepší a budu schopen v závěrečné etapě opět podat solidní výkon.
Etapa zas patřila nedostižným Kostaričanům, teprve třetí byl francouzský cyklista Dietsch, který dostal půl hodiny.
Dobrou noc, unavený kostarický zpravodaj Honza Kopka
Ciudad Colón – druhá etapa, 77 km
Ciudad Colón, 13. listopadu 2008
Ráno budíček ve 4:30, rychlá snídaně a přesun autobusem do místa startu. Ubytováni jsme totiž v San Jose, ve 4 hvězdičkovém hotelu, žádné primitivní zázemí v místě dojezdu.
Start v 7:00. V tu chvíli je už zase teplo, ale nižší vlhkost, než na pobřeží. Start je hned do kopce na malou 32 a i to je často dost těžký.
Vzpíráme se na klikách a těžce lámeme metr po metru. To trvá asi hodinu. Průměrná rychlost je pod 4 km/h. Daří se mi vyjet nahoru poměrně vpředu. Se sjezdama už je to u mě horší, jezdím je na jistotu a tak ze sjezdu ztrácím víc než do kopce. Jíly, kluzký terén, strmý sklon a někdy až půl metru hluboká koryta od eroze nikomu nedovolí si odpočinout ani ze sjezdu. V etapě zas nebylo kousek roviny, jen nahoru i dolů. Výjezdy i po asfaltech, což vůbec neznamená menší sklon. Všichni cizinci se shodují, že takovéhle kopce nezažili. Litoval jsem, že jsem si dozadu nedal 34. Kostaričani jsou v těchto kopcích jako doma, vlastně jsou doma, a je to vidět. Jezdí je v sedě, větší frekvenci než ostatní a lehounce, jakoby bez většího úsilí.
Heras se snažil zaútočit hned v prvním kopci, ale brzo poznal marnost jeho počínání. Kostaričané jsou v těchto kopcích letos opět k neporažení a to taky dokázali obsazením prvních příček v dnešní etapě.
Etapa měřila jen 77 km, ale hodně lidí se shodlo, že byla snad ještě těžší než ta včerejší. Sám nevím, kterou bych označil za těžší. Kopců bylo opravdu nekonečně a některé nekonečně dlouhé a všechny hodně strmé. Člověk se nesmí nechat ukolébat relativní krátkosti etapy.
Prostředí i klima dnes byly úplně odlišné od včerejšku. Vlhkost byla nižší a taky už jsme si víc přivykli. Pohybovali jsme se ve vysokých kopcích s výhledy na okolní hřebeny neskutečně porostlé tropickou bujnou zelení.
Z Čechů tu nejsem sám, všichni bojují a podávají solidní výsledky. Radek Šíbl dokonce v té nejvyšší kategorii. Nálada v české táboře je zatím skvělá.
kostarický zpravodaj Honza Kopka
Jacó - první etapa, 110 + 10 km, zmar hned na začátku
Jacó, 12. listopadu 2008
Start je v 5 hodin ještě za tmy. I tak je už horko a dusno. Den tu trvá 12 hodin, od půl šesté ráno do půl šesté večerní. Budíček máme tedy již ve tři.
První etapa je nejtěžší a nejblátivější z celého závodu. Převýšení na 110 km je 5 300 m. Od startu se jede svižně, ale nikdo moc neblázní, není proč. Kopce jsou tak prudký a dlouhý, že tady není potřeba nastupovat, jen držet tempo, ze kterého se odpadá. Jede se mi dobře, nohy mám lehký a daří se mi držet kontakt se špičkou. Pak ale přeci jen asi v půlce prvního 20 kilometrového kopce trochu zvolňuji, etapa je časově dlouhá a je potřeba šetřit. na vrcholu stoupání jedu kolem 20.-25. místa. Organizátoři nás, malou skupinku asi 5 lidí, posílají na špatnou cestou. Když se vracíme, propadáme se na přibližně 50. místo.
|
|
|
Za nedlouho se bohužel najelo do bahnitejch deštnejch pralesů bez možnosti předjíždět. A tak jsem strávil několik hodin v zástupu na bahnitejch a místy téměř ani neprůchodnejch cestách. Pokud jsem si myslel, že na Trans Rockies se hodně chodilo, tak to nebylo nic proti tomuhle. Chodilo se občas do půli lejtek v blátě nahoru i dolů, brodily se říčky a potoky a to vše bylo ponořené do hlubokého tropického pralesa. Těžký, ale nádhera. Člověk to sleduje a občas zapomene, že vlastně závodí. Průměrná rychlost tady byla možná pod 5 km/h. Po této několika hodinové pasáži už vše bylo sjízdné. Ale průdké a dlouhé kopce nahoru a dolů, žádná rovina. Co se týče značení, moc si s ním pořadatelé hlavu nelámali a někdy i několik kilometrů až desítek jste nenarazili na značku, takže nejistota byla občas značná. Navíc etapa byla téměř o deset km delší, něž měla být, což v těchto terénech může být i hodina a půl navíc.
Taky díky tomu nevyšla hodně lidem voda a konec byl pro každého opravdu těžký. Etapu jsem přežil líp, než bych pár dnů před závodem čekal. Škoda jen té demotivující události na počátku. Bylo to hodně těžký, ale krásný. nevím, jestli bych to nazval nejtěžší na světě, jak reklamují organizátoři. Je ale pravda, že nic podobného jsem ještě nejel. Nesnadné ale určit, který z těžkých světových závodů je opravdu ten nejtěžší. Každý je těžký, ale každý asi jinak. No nepředbíhejme. Jsme ještě daleko od cíle a ještě to bude hodně bolet.
kostarický zpravodaj Honza Kopka a fotografka doňa Yvoňa
Den 0, Dorazili jsme do Jacó, ufff ...
San Jose, 11. listopadu 2008
Přesun do Jacó, místa startu. Ráno v 6.30 jedu ještě tří hodinovej trénink na sopku asi do 2000 m n.m. Nohy docela jely a tak to vypadá, že téměř měsíční krize je pryč.
Odvoz do Jacó, městečka na pobřeží Pacifiku, nám nabídl Dax Jaikel. Mistní biker, který přišel při nehodě o nohu, ale na kole jezdit nepřestal a sám se závodu bude účastnit. Nabídku jsme využili. Bylo jen potřeba se dostat do místa odjezdu. Objednali jsme taxi s tím, že mámě hodně věcí. Přijel snědý Kostaričan s osobákem. Dvě krabice na kolo, dvě kola a dvě velké tašky – to se nemůže vejít! Prej „No problema“ a začal to rvát do taxíku. Kostaričani jsou velice příjemní lidé a problémy si moc nepřipouštěj. Když byl taxík plnej až po střechu, dvě kola byly furt venku a v taxíku si nebylo kam sednout.
Kostaričan, mimochodem taky biker, neztratil nic ze svého klidu. Yvča prej pojede taxíkem a on a já pojedem na kolech. A tak kostarickej taxikář jel za svým taxíkem v pantoflích na Yvčiným kole asi deset kilometrů na místo určení.
Do Jaco to trvá normálně 2-3 hodiny přes strašné kopce. Provoz, prudký zatáčky, srázy, dvojitá čára. Kostaričani ale dvojitou čáru berou spíš jako doporučení a tak předjíýděj všude a za všech okolností. Byli jsme tam za hodinu a půl. V Jaco dost vedro a strašná vlhkost, nedalo se existovat ani když se člověk nehejbal, natož když má jet na kole. Zas něco uplně jiného než v San Jose. Odpoledne navíc začal hustej tropickej déšť. Organizátoři byli nadšeni, první etapa má být nejblátivější a oni se trochu báli, že to tak nebude. Bikeři už tak nadšeni nejsou.
kostarický zpravodaj Honza Kopka
Trénink na silnici a sopce
San Jose, 10. listopadu 2008
Jsme na Kostarice asi pět dní a já se snažím trochu jezdit a zvykat si na místní klima. Je tu ještě období dešťů, ale ráno je vždycky hezky a prší až odpoledne a v noci. Moje třítýdenní nemohoucnost, do které jsem propadl v půlce října, začala naštěstí povolovat. Tréninky jezdím na silnici, i tak je to ale furt nahoru nebo dolů a než se vymotám z aglomerace San Jose, je to taky slušnej adrenalínek. Úzký uličky plný aut, velkejch náklaďáků a autobusů. Musím ale říct, že řidiči jsou i přes blázinec na silnicích vůči mně ohleduplnější, než jsem zvyklý z Česka. Žádný urážky, žádná agresivita.
Dnes jsem vyjel s kostarickýma bikerama poprvé do terénu. Bez nich bych cesty vůbec nenašel. Neexistuje tu žádný značení, a to jak na silnici, tak v terénu. Chtěl jsem si dát volnější trénink, a tak prý že pojedeme kvůli mně něco lehčího. Jelo se na sopku 25 km tam a 25 km zpět – jílovitý kluzký cesty, bláto, kávové plantáže, občas stoupání 25 %. Dolů to šlo někdy ještě hůř než nahoru, na jílu to moc nebrzdilo. Lehčí trénink znamenal pět hodin, takže po odpočinkový vyjížďce dávám dohromady nohy. Mám pocit, že to byl kostarický taktický tah, aby mně zničili ještě před startem. Teď to zatím vypadá, že se jim to podařilo.
|
|
|
Na klima jsem si zatím nezvykl. Horko není až tak strašný jako nepříjemná vlhkost, furt mi crčí proudy potu z helmy do očí, takže nic moc. A Kostaričani nemají na čele ani krůpěj.
Jeden z bikerů tu má někde hospodu, takže večer jdeme s ostatníma kostarickejma bikerama k němu na večeři a na místní docela dobré pivo Imperial.
To je zatím všechno, mějte se.
kostarický zpravodaj Honza Kopka a fotografka doňa Yvoňa
Cestou, necestou na Kostariku ...
Praha, 4. listopadu 2008
Když jsme s Honzou cosi řešili asi dva měsíce před jeho odletem na Kostariku, zmínil se, že ještě nemá nikoho, kdo by ho odvezl na letiště. Nabídl jsem se. „Fakt by ti to nevadilo? Musel bys vstát brzo, potřebuju tam být v 7:15 hod.“ Prostými počty mi to vycházelo vstávat zhruba o půl hodiny dřív než běžně. Týden před odletem mi přišla zpráva: „Počítáš s tím tedy? Sraz si dáme ve 4:30 u redakce?“ Cože?! Z dalších slov vyplynulo, že oněch 7:15 byl odlet... Takové malé nedorozumění. :-) V pět jsme si zamávali na letišti a dohodli se na vyzvednutí při návratu. Honza odlétal se svou přítelkyní Yvčou, která bude mít na starosti fotodokumentaci a taky zázemí. Když jsem v redakci – toho dne jsem tu byl první s velkým náskokem – zaléval kávu, zapípal telefon: „Rudo, první zpráva: fakt se s Yvčou nenudím. Než jsme vysedli v Paříži z prvního letadla, ztratila letenky. A to není vše, jen ty další grotesky z pařížského letiště mám zákaz vypustit – ale vím, že když to neudělám po telefonu, napíšu ti to stejně mailem...“ Další zpráva zanedlouho: „Teď přesvědčila černocha, aby nás pustil do letadla. Uvidíme, jak to bude v Houstonu, při dalším přestupu.“
Vše dobře dopadlo, Yvče se zřejmě podařilo přesvědčit i další zaměstnance všech letišť, přes která se s Honzou na Kostariku dostávali, a vy se nyní můžete spolu s námi těšit na pravidelné Honzovo zpravodajství z akce. Právě začínáme!
autor: Rudolf Hronza, šéfredaktor časopisu VELO
Jan Kopka před odletem do Kostariky
Praha, 4. listopadu 2008
O samotném závodě vím už dýl. A to, že závod pojedu téměř dva roky. Když jsem předminulou zimu dojel na Aljašce Iditarod, padl mi do ruky americkej bikovej časopis s reportáží právě z La Ruty. Dokonce někteří z tehdejších účastníků Iditarodu 07 La Rutu několikrát jeli. Tenkrát jsem si řekl, že jsem při Iditarodu docela promrzl a že by nebylo špatný se zas trochu ohřát. Takhle vlastně funguje moje plánování akcí. Na jednom extrému se zaručeně dozvíte o dalších. Bohužel vloni mi nevyšel čas kvůli psaní a vydávání knížky z Aljašky, takže se chystám až letos.
Na Kostariku stejně jako na každý extrém odjíždím s těmi nejvyššími cíli, nikdy ale nevíte, kam až budete schopni dosáhnout. Člověk odjíždí do prostředí, které vůbec nezná a neví, jak se s tím jeho organismus včetně psychiky vypořádá. To je ale právě to, proč tam jedu. Každý extrém je v první řadě vlastní poznání, boj sám proti sobě a teprve pak proti soupeřům. Musíte vždy zůstat realisti a nenechat se strhnout pod vidinou vítězství k přílišnému hazardu. Díky vyplavenému adrenalinu se to někdy stává. Tenhle závod ale není ten typ, na které se soustředím v posledních letech, nonstop ultramaratony, kde jste ponecháni napospas divočině, ve které musíte přežít vlastními silami třeba i několik týdnů. Je to etapový závod se zázemím, i když v těžkém prostředí, a proto půjde především o rychlost a fyzickou připravenost. Po TransRockies v Kanadě je to letos již druhý těžký etapový závod. A tak tento rok pro mě probíhá v duchu světových etapových mtb závodů v divokém prostředí. O průběhu závodu se Vás budu snažit informovat přímo z Kostariky.
autor: Jan Kopka
